...Andulka
doběhla k sadu a opatrně se mezi stromy kradla ke stodole. Josef už ji
očekával. Všiml si jí už zdálky a protože byl kopa veselá, schoval se a
na Andulku zpoza rohu vybafnul.
Andulka, která opatrně nahlížela do stodoly, nadskočila: „Josefe, co mi to děláš?!“
„Anduličko, mé sluníčko. Přece se mě nebudeš bát!“
Objali se a políbili. Josef chtěl ještě polibek, ale Andulka se mu vysmekla.
„Víš, jaký mám vždycky strach, když za tebou chodím?!“
„Vím, ale se mnou se bát nemusíš. Postarám se o tebe.“
„Věřím ti, ale můj otec ne!“ Andulka se usadila na zídku a sundala si šátek. „Jak jsi věděl, že přijdu?“
„Viděl jsem pantátu, jak míří do hospody. Hned jsem si říkal, že toho využiješ.“
Bylo vidět, že se Andulce ulevilo. Myslí na ni, hlídá si ji. A táta je skutečně v hospodě.
„Půjdu za ním a požádám ho o tvou ruku.“
„Odmítne tě.“
„Kvůli mému otci? Že si lezou do zelí?“
„Tak. Jak dva kohouti na jednom smetišti. Kdo má víc brambor, ten je větší pán!“
„Nech toho. Věk na vdávání máš a já nejsem žádnej hej nebo počkej,“ mávl rukou k jejich statku. Trochu se už zlobil.
Andulka se k němu zvedla: „Jozífku můj…“ Přitáhla si ho a přerušila
jeho zlobu polibkem. Nechtěla se o tom bavit. Bylo to stejné už skoro
rok, co si padli do oka a tajně si spolu začali. Skoro z každé druhé
schůzky pak odcházela s pláčem: „Nikdy nebudeme svoji, otcové nesvolí…“
Josef ji pevně objal. Chvíli v objetí postávali, potom se uvelebili v
přítmí stodoly na voze pokrytém senem a slámou.
Andulka věděla, že je ještě jedna cesta. dlouho se zdráhala, ale po
dnešní hádce s otcem byla pevně rozhodnuta. Najednou, aniž si
uvědomila, kde se v ní sebrala ta síla, stáhla Josefa k sobě.
I když Andulka nebyla prvním děvčetem, které držel Josef v náručí, byl
trochu překvapený její dnešní vstřícností. Proč však váhat? I jemu bylo
jasné, že tahle cesta je nejspíš jediná, kterou by se šlo dát. Nečekal
ani okamžik.
Jejich nahá mladá těla se proplétala a na střechu bubnovaly kapky. S mladickou vášní a opravdovou láskou se pomilovali.
-----
„Tý jo!“ pronesla s neskrývaným úžasem má blonďatá společnice a dopila sklenku.
Ve starobylé krčmě stály na stole další dvě dopité sklenice. Číšníka nebylo nutné ani přivolávat, vzápětí již nesl plné.
„Jo,“ dodal jsem stručně.
„Předpokládám, že to byla nějaká tvoje prababička a ten bohatý pohledný mladík praděda.“
Matematika a ženy, posteskl jsem si v duchu. „Minimálně prapraděda, na konci předminulého století. Nebo ti přijdu jako kmet?“
Zasmála se a pohrávala si – trochu nervózně – se svou skleničkou. V hlavě jí to šrotovalo.
„Je to vymyšlené, nebo pravda?“
„Záleží na tom?“
„Samozřejmě,“ řekla překvapeně.
„Proč samozřejmě?“
„Přece…“ nevěděla, co na to říct.
„Vidíš, nezáleží. Není to rodokmen Karla IV., který je jasný, doložený, probádaný. A kromě toho víc než podstatný.“
„Ale je to tvůj rodokmen.“
„To jsem neřekl.“
„Řekl,“ tak trochu odsekla a napila se. Chvíli mlčela...
