POVÍDKY přirozené i nadpřirozené

Můj zimní den

Ráno mě zastihlo nepřipraveného: souprava se dala do pohybu a já se probudil pádem z lavice na podlahu vagónu. Než jsme však dojeli z depa do první stanice, stihl jsem si stočit deku a trochu prohrábnout plnovous. Cestou jsem si prohlížel svůj odraz v okně a přišlo mi, že bych potřeboval trochu přistříhnout. Lidi si mě přece jenom začínali divně prohlížet. No, do jara to vydrží a pak uvidím. Teď nemám na zbytečné utrácení.
Na Národní jsem ze své pojízdné ložnice vystoupil a u turniketů potkal Standu. Zrovna dojížděl pěkný zbytek pizzy k snídani. Popřál jsem mu dobrou chuť a vyrazil do ulic. Jak sem ale viděl Standu s pizzou, dostal jsem hlad. V tlačenici před Májem jsem pomohl malé školačce s jablkem. Jenže znáte to: s jídlem roste chuť. Naštěstí pán u kiosku s klobásami vypadal, že už nebude druhý chlebíček a zbývala  mu dokonce i hořčice. To mi přišlo vhod. Chvilku sem u něho počkal a byl jsem skoro syt.
Přemýšlel jsem, koho bych tak dnes navštívil, a také jsem se chtěl po náročném týdnu trochu opláchnout. Vzpomněl jsem si na Terezu, dobrou duši. Jenže ta se teď sčuchla s nějakým amatérem, kterému její kamarádi nevoněli. Slyšel jsem, že prý od ní vyhodil i Břéťu, a to je nějaký pan houmles - s velkým P i H. Nikdo, koho bych mohl obšťastnit svou přítomností, mě už nenapadal, tak jsem vlezl do první tramvaje a jel se trochu projet po městě. Několikrát jsem musel přestupovat – s revizory se totiž nemáme moc v lásce. Kolem poledne jsem zajel na Hlavák. Hodlal jsem zajít na oběd do naší oblíbené restaurace Naděje. Bohužel měli jen polévku s drobením a fazolové lusky, které nemám rád. Dal jsem si tedy pouze polévku s drobením a tři housky a pak se šel projít do pražského Šervůdu.
Narazil jsem tam na několik známých tváří a s jedním kolegou jsme chvíli pokuřovali špačky u stánku s pivem před Hlavním nádražím. Chlap, který tam to pivo točil, nebyl nějak ve formě a nechtěl si s námi ani trochu povídat. Asi po hodince, co jsme se snažili s ním navázat kontakt a vytáhnout z něho alespoň jedno pivo, se rozhodl, že nás raději seznámí se svým nejlepším přítelem. Nejspíš, aby se nás zbavil. To se však zase nelíbilo nám, protože jeho nejlepším přítelem byl slušně stavěný dobrman. Ve spěchu jsme se s kolegou rozloučili a já indiánským během zamířil k Václavskému náměstí. Měl jsem v plánu vypůjčit si u obdivovatelů naší stověžaté matičky měst nějaký menší obolus na grog, neboť zalezlo sluníčko a přituhovalo. Turisté však štědrostí příliš neoplývali. Za tři hodiny mi to dalo všeho všudy na dva lahváče.
Zašel jsem tedy do samošky dole v Máji. Místní černoprdelník si nelibě změřil mě i můj hubertus, ale když jsem mu zacinkal pod nosem pracně vydělanýma drobnýma, pustil mě dovnitř. S lahváčema jsem vyrazil na Staromák. Sedl jsem si pod Husa, jednoho lahvoně jsem si otevřel a kochal se krásami okolo jdoucích žen. Občas se mi podařilo vysomrovat cigáro, takže mi pozdní odpoledne příjemně utíkalo. K večeru začínala být slušná klendra. Došel jsem proto na Repku na tramvaj a dal jsem pár koleček z konečný na konečnou, abych se zahřál.
Kolem osmé jsem vystoupil na Malostranskym náměstí a volným krokem dorazil na Karlův most. Opřel jsem se o sochu nedaleko jednoho šmidlala s houslema. Byla sice dost kosa, ale jasno s hvězdama na nebi. Vzpomněl jsem na Kanta a za zvuku rozladěných skřipek rozjímal. Bylo mi najednou trochu smutno. Cítil jsem se tak sám, ztracen vprostřed velkoměsta. Naštěstí jsem si vzpomněl na druhého lahváče v kapse huberťáku a hned se mi ulevilo. A nejen to, zvuk otvíraného piva přivábil odněkud celkem zachovalou společnici do nepohody. Rázem se, kdys falešné, skřipky rozezněly jako celé Sukovo kvarteto při Pražském jaru v Rudolfinu a já věděl, že ani tento den nebude můj poslední.