Jak panáček Pepík a panenka Písnička letěli k moři a zase zpátky

... Za chvilinku už hlásili jejich let. Zase nějaké veliké číslo. Babička s dědou popadli kufry, maminka vzala děti a už se šlo. Kufry se na letišti dávají na jezdící pás, který je odveze do letadla. A když tam dávali všechny ty kufry, všiml si děda, že z kapes dětských kufříků nějak moc vykukuje panáček Pepík i panenka Písnička. Raději je vyndal, aby se neztratili, a dal je do malého batohu, který si bral na palubu letadla. Pro jistotu. Pak všichni nastoupili do letadla. V letadle už bylo hodně lidí, kteří také cestovali na dovolenou, a byly tam letušky - v pěkných modrých stejnokrojích oblečené slečny, které všem ukazovaly, co se v letadle smí a nesmí, co se může a co musí.

Nakonec nastoupil pan kapitán. Byl to usměvavý menší kulaťoučký pán s vousy, v modré uniformě a v placaté čepici se zlatým okrajem. Ben s Majdalenkou seděli přímo proti dveřím, tak na něj Majdalenka zamávala. A protože měla zrovna v ruce panenku Písničku, zamávala kapitánovi taky panenka. A Ben honem hledal Pepíka, aby také zamával, jenže kapitán mezitím zašel do kabiny, připravit letadlo ke startu.

Benovi bylo líto, že kapitán neviděl Pepíka, ale maminka ho pohladila po vlasech a řekla: „To nevadí. Pepík kapitánovi zamává, až poletíme zpátky domů.“

Pak letadlo zavrčelo a najednou se v okýnkách pod nimi objevily malé domečky, jako hračky, potom hory, jako namalované, a zanedlouho veliká modrá plocha. „Děti, podívejte, moře,“ řekl dědeček. Děti si honem přisedly k okýnku, dědovi na klín, aby hezky viděly. A skutečně, pod nimi, jako na dlani, bylo blankytné moře. Vítr na něm dělal vlny, na kterých se proháněly lodičky. Stejně malé, jako si s tatínkem pouštěly doma, na rybníku...